3. J. Socializace - čuvač a nečlenové smečky, čuvač a děti
Již několikrát jsem zmínil, že čuvač je pes patřící do smečky. Svou smečku má rád, a když dospěje, hlídá ji a brání ji. Poměrně výrazně rozlišuje mezi „svým“ a „cizím“ (tedy mezi svými členy smečky a svou zahradou a cizími lidmi a cizím prostředím). Co je jeho, na to dává pozor a brání si to. Je to pro něj zcela přirozené.
Pokud má čuvač přicházet do kontaktu i s lidmi či zvířaty, kteří netvoří jeho smečku, je většinou nutné ho na to připravit. Je nutné ho socializovat. Ukázat mu, že existují i cizí lidé mimo smečku, kteří mohou být našimi přáteli, navštěvují nás a není tudíž žádoucí před nimi tvrdě hlídat naši zahradu, že existují i jiní psi, se kterými se potkává na ulici, a není žádoucí, aby každého psa, kterého ve městě na ulici potká, zahnal, což většinou bývá jejich cílem.
V době, kdy štěně dokončilo vakcinaci (proti vzteklině a dalším nemocem - někdy ve věku 3 – 4 měsíců), bychom ho měli seznámit se všemi osobami, které nepatří do smečky, ale které chceme, aby tolerovalo – širší příbuzenstvo, kamarádi a známí. Je vhodné pozvat tyto osoby na návštěvu k nám domů (nejlépe několikrát). Je to doba, kdy štěněti ukážeme, jak se cestuje autobusem nebo vlakem, jak se chodí na procházku, jak se chodí do města. Prostě seznámíme štěně s aktivitami (v rozumném rozsahu vzhledem k jeho štěněčím fyzickým možnostem), které bude muset zvládat v dospělosti. Je podstatně jednodušší učit klidu v dopravním prostředku půlroční štěně než dvouletého padesátikilového čuvače.
Pokud máme v rodině děti, seznámíme je se štěnětem. Dětem předem vysvětlíme, že se štěňátku nestrkají prstíčky do očí a nosu. Štěněti zase názorně ukážeme, že malé děti patří do smečky, že je musí strpět a že když ho zatahají za packu nebo chlupy, tak se nic neděje. Buď to strpí, nebo jedinou jeho akceptovatelnou reakcí na takovouto situaci je to, že se sebere a odejde pryč.
Odrostlejší štěně, které se navázalo na svou smečku, již rozlišuje mezi „vlastními“ lidmi a „cizími“. Pokud je vztah mezi štěnětem a jeho smečkou normální (bezproblémový), není třeba se obávat ponechat čuvače samotného s „vlastními“ dětmi, které vědí, že prstíček se pejskovi do nosu a očiček nestrká. Dospělí čuvači jsou zpravidla bezvadné chůvy a kamarádi předškoláků a školáků. Hlídají je a dávají na ně pozor.
Opatrný přístup si však vyžaduje situace, kdy naše děti přijdou navštívit jejich kamarádi. Pro odrostlejšího čuvače jsou to „cizí“ děti. Nemusí vždy chápat, že to, co je pro děti hra, není pro „jeho vlastní“ nic nebezpečného. Pes může zcela logicky a správně reagovat na křik party dětí tím, že se vydá bránit „ty své“. Není rozumné nechávat čuvače samotného s takovouto partou dětí.
S přibližně půlročním štěnětem je vhodné navštěvovat nějaký kynologický klub nebo cvičiště, kde může přijít do kontaktu s ostatními psy a naučí se s nimi vycházet. Doporučuji postupovat opatrně, nejdříve zjistit, jak je vše organizováno, jací psi do klubu docházejí, co se tam dělá a jak se cvičí. Pokud je cvičení se psy rozumně organizováno tak, aby se předem vyloučilo nebezpečí napadení jednoho psa druhým, pak je takový klub ideálním místem pro socializaci čuvačího dorostence a setkávání s ostatními psy.
Na závěr bych chtěl podotknout, že je třeba si předem rozmyslet, kam až chceme v socializaci se svým čuvačem zajít. Čuvač je ve své podstatě pes-hlídač. Samozřejmě, že výchovou a trvalým působením od štěněčího věku lze do určité míry (někdy i do značné míry) pozměnit jeho vrozené vlastnosti. Pokud budu čuvačí štěně brát neustále s sebou do společnosti a tam ho intenzivně zvykat na to, že lidé okolo něj jsou všichni kamarádi, pokud k nám domů budou neustále docházet nejrůznější návštěvy a cizí lidé a já ho budu od malička okřikovat, aby na návštěvy neštěkal a podobně, je dosti pravděpodobné, že tyto mnou mu vnucované názory nakonec přijme za své. Potom se ale může stát, že se z čuvače-hlídače stane čuvač-vítač. Nemohu se pak divit, že případnou nezvanou návštěvu bude také vítat místo toho, aby ji pěkně vyprovodil. Ale to není chyba čuvače, to je chyba člověka, který si ho takto vychoval. Proto je nutné si dopředu ujasnit, co vlastně od svého čuvače chci. Chci, aby z něj byl nekompromisní hlídač, nebo chci, aby byl společenský, důvěřoval lidem a úplně se vzdal toho, co mu původně bylo vlastní – tj. hlídat a ochraňovat. Podle toho, co chci, ho budu vychovávat a cvičit.
