Svet-Stranek.cz
slovenský čuvač - výchova a výcvik
Chovatelská stanice Jizerský les

Odměny a tresty:slovenský čuvač - výchova a výcvik

Odměny a tresty

3. CH. Odměny a tresty jako pozitivní a negativní motivace k výcviku, k žádoucímu chování

 

Odměny a správné zacházení s nimi jsou velkým tématem nejenom při výchově čuvače. Štěně velmi rychle porozumí pravidlu, že když něco udělá správně, bude odměněno. Systém „něco za něco“ funguje při výcviku většinou velmi spolehlivě a lze tak samostatného a někdy trochu tvrdohlavého čuvačího puberťáka dostat tam, kde bychom ho chtěli mít – třeba přimět ho k tomu, aby si sedl nebo lehl, když mu to páníček přikázal a jemu se zrovna moc nechce.

 

Odměnou čuvačích dorostenců bývají většinou pamlsky, starší čuvač je někdy ochoten vykonat požadovanou činnost i za podrbání nebo pohlazení (fakticky je důvodem snaha o udržení dobrého vztahu s vůdcem smečky), pokud na to byl navykán a k tomu veden. Většinou málo u čuvačů funguje motivace na hračku nebo míček.

 

Škála trestů je poměrně široká. Každý trest mívá různou váhu. Je třeba dodržovat dvě trochu protichůdné zásady. Jednak musíme být při trestání velmi uvážliví (v období psí puberty každý trest narušuje náš vztah se štěnětem a zase nám ho trochu „vzdálí“), ale zároveň pán musí jednat rychle, protože největší účinek má trest, který následuje okamžitě po nežádoucím chování psa. Trestat psa za něco, co provedl v minulosti – a tou může být odstup pouhých několika vteřin – prostě za něco, na co se již nesoustředí a co si již nepamatuje, nemá vůbec žádný efekt a je z pohledu psí logiky nesmyslné.

 

Nejběžnějším trestem je okřiknutí „fuj“. Musíme být důrazní,aby pes tento slovní trest vůbec zaregistroval. Musíme docílit toho, že i okřiknutí „fuj“ přiměje psa k ukončení nežádoucí činnosti.

 

Vyšším stupněm potrestání je důrazné škubnutí vodítkem. Přitom je třeba rozlišovat škubnutí vodítkem a plynulý tah vodítkem – tah vodítka pes za trest nepovažuje, důrazné škubnutí ano.

 

V případě, že pes po nás skáče nebo chňape (a to bez projevů agresivity), může být trestem i rozumné plácnutí po čumáku nebo po hlavě – toto uvádím s důrazem na slovo „rozumné“.

 

Dalším stupněm potrestání může být to, že se ke psovi skloním a pevně ho obejmu tak, že musí přestat s nežádoucí činností a pocítí, že jsem schopen ho fyzicky ovládnout a přemoci. Ideální je, pokud ho u toho mohu nadzvednout tak, že ztratí půdu pod nohama (nebo alespoň pod předníma nohama).

 

Kromě těchto trestů můžeme používat i tresty jiného typu. Například – ukáži psovi pamlsek, který mu chci dát, pokud splní to, co po něm chci. Pokud to nesplní, teatrálně mu ukážu, že mu pamlsek nedám, což je určitá forma potrestání. Druhým příkladem může být situace, kdy mám psa u sebe a drbu ho. Ten však není klidný, chňape po mně a podobně. V tom případě ho odmítnu dále drbat a udělám to hodně teatrálně, aby pochopil, že přišel kvůli svému chování, které se mi nelíbilo, o požitek z drbání.

 

Toto je běžná škála trestů, se kterou by majitel čuvačího puberťáka měl pracovat. Existují i důraznější tresty – důrazné vyškubání, použití stahovacího obojku, zalehnutí, použití elektrického obojku. Ty však nepatří k těm běžně používaným. Nezkušený majitel čuvače by se měl o podobných trestech poradit se zkušeným kynologem a vůbec nejlépe s někým, kdo má zkušenosti s výchovou a výcvikem přímo čuvačů. Ve většině případů se ukáže, že problém lze řešit „běžnými metodami“. Občas bývá též problém někde úplně jinde, než si majitel myslí – většinou ve špatně založeném vztahu čuvače a člověka - a tam pak je nesmyslné se k trestům uchylovat. Tam je nejdříve potřeba vztah vybudovat.

 

Bití čuvač (a asi žádný pes) nechápe jako trest. Nezná to, nemá to v genech. Bití je forma projevu lidí, nikoli psů. Ve smečkách vlků nebo divokých psů vůdce smečky nikoho netrestal bitím. Nemá smysl tímto způsobem psa trestat, protože to nevede k odstranění jeho nežádoucího chování. Naopak – je zde velká pravděpodobnost hraničící s jistotou, že čuvač pochopí bití jako specifickou formu ponižování, stane se agresivní a nenávratně se poruší jeho povaha a vztah k člověku. A přitom dobrý vztah mezi čuvačem a člověkem, kdy čuvač chápe, že člověk je vůdcem jejich smečky a vědomě se mu proto podřizuje, je základem jejich dobrého soužití. Bez něj to prostě nemůže optimálně fungovat.