Problémové chování - příčiny, náprava:slovenský čuvač - výchova a výcvik

5. Příčiny a náprava problémového chování čuvačů-puberťáků a dospělých čuvačů

Chování každého psa je od jeho narození formováno prostředím, ve kterém žije. První přibližně dva měsíce je to fena-matka, sourozenci a chovatel a jeho rodina, kdo malé štěňátko učí poznávat svět a chovat se v něm. Již v této době štěně absorbuje řadu pro jeho další život velmi významných podnětů a získává řadu návyků. Po příchodu do nové rodiny tento proces pokračuje (hlavními aktéry výchovy rostoucího štěněte se stávají nový majitel a jeho rodina) a kulminuje s příchodem dospělosti (přibližně okolo 2 let věku psa).

Jednou si mi kdosi postěžoval na svého odrostlého čuvače (zkráceně řečeno - likviduje vše, co se k němu dostane, štěká na všechny) a uzavřel to tím, že jeho čuvač má asi nějakou dementní povahu. Odmítám podobné názory a závěry. Připouštím, že mezi čuvači jsou jedinci živější a pomalejší, dominantnější a submisivnější, sebevědomější a méně sebevědomí, samostatnější a méně samostatní, více opatrní a méně opatrní (a tomu by se měla přizpůsobit práce s nimi). Myslet si však, že se štěně narodilo s dementní povahou, je hloupost. Štěně je štěně – jakýsi nepopsaný list, a je na jeho mámě, chovateli a především pak na jeho novém majiteli a jeho rodině, aby tento list popsali – tj. štěně vychovali. Pes je pak přímým obrazem toho, jak se mu majitel věnuje a jak k němu přistupuje.

Na tomto místě je třeba otevřeně říci, že první písmena na pomyslný nepopsaný list štěněti napíše již jeho máma a chovatel v chovné stanici. Proto by si zájemce o štěně měl předem zjistit, kdo byli jeho rodiče (a prohlédnout si alespoň matku štěněte) a jak bylo se štěnětem u chovatele zacházeno. To jsou totiž základní předpoklady pro to, aby i další proces výchovy štěněte u nového majitele mohl probíhat bez komplikací.

Teoretická pravděpodobnost, že se štěně již s psychickým problémem narodí (nemá v pořádku psychiku od narození) samozřejmě existuje, ale je to opravdu pouze teoretická pravděpodobnost. Za dobu, co se čuvači zabývám, jsem viděl pouze jeden takový případ, kde se pravděpodobně štěně s problémem již narodilo (důraz na slově pravděpodobně).

Velmi často pes – pokud má dostatečný kontakt se svým pánem – přejímá prvky jeho chování. Mně například při výcviku říkali, že když já sám jsem pomalý (pohybuji se klidně a pomaleji), tak jak mám chtít po svém psu, aby byl rychlý a pohyblivý, když mé nešvary ode mne odkoukává. A je pravdou, že mí čuvači-psi byli a jsou spíše pomalejší, línější a většinou při cvičení nikam nespěchají. Asi bude něco na tom, že jaký pán, takový pes. A určitě to často platí i v případech problematického chování čuvačů. Je-li páníček „nervák“, je dosti pravděpodobné, že stejně se bude chovat i jeho pes.

Výše popsané platí za předpokladu, že psům bylo vůbec umožněno, aby své pány poznali a mohli tak do jisté míry převzít prvky jejich chování. Pokud čuvač je neustále zavřený v kotci nebo na zahradě a majitel zase sedí sám doma, těžko může pes svého pána poznat a navázat se na něj (a též převzít některé rysy jeho chování), což je pak případ, který se dá komentovat jen tak, že pokud někdo chce čuvače jenom proto, aby ho měl zavřeného na zahradě nebo v kotci a vůbec s ním nebyl, pak ať si pořídí na vietnamské tržnici nějakého keramického nebo plastového.

Je to právě špatné, nedostatečné anebo vůbec žádné navázání čuvače na svého pána, potažmo na svou smečku, co stojí ve většině případů za problémy, které někteří majitelé čuvačů se svými psy mají. Navázání na smečku a dobrý vztah mezi čuvačem a pánem jsou základem spokojeného fungování celé smečky. Problémové chování čuvačů z důvodu špatného navázání na pána a smečku je pak vlastně důsledkem nevhodného přístupu ze strany majitele již ke štěněti a dále pak k psovi. Pokud majitel psa porušuje zásady popsané v bodech 3A-3L, nelze se pak divit, že jeho soužití s čuvačem je problémové. Náprava bývá možná pouze v případech, že majitel čuvače je ochoten akceptovat fakt, že jeho chování ke psu nebylo správné, a je ochoten své chování vůči němu změnit.

Problémové chování psa může spustit i situace, se kterou majitel čuvače vůbec nepočítá. Většina lidí chodí do zaměstnání, a tak pes tráví velkou část dne doma či na zahradě sám. Není neobvyklé, že štěně na zahradě někdo (například pubertální děti našich sousedů) podráždí nebo vyleká – z vlastní zkušenosti mohu říci, že jeden malý dělobuch odpálený pubertálním výrostkem u plotu úplně stačí na to, abych pak měsíce a roky musel korigovat chování mého psa k dětem, při bouřce nebo při ohňostroji na Silvestra. Problém může způsobit i bouřka, kterou musí malé štěně přečkat někde samo v boudě, když je celá jeho smečka v práci nebo ve škole. A výčet takovýchto pro štěněčí psychiku rizikových situací by mohl pokračovat a byl by dlouhý.

Pokud se problémové chování projevuje u dospívajícího štěněte jako neposlušnost či ignorace (více či méně neagresivní forma), většinou lze úpravou chování majitele ke svému psu ještě vše zachránit. Prostě ho co nejdříve doučím vše, co jsem ho zatím – ať již z jakéhokoli důvodu – nenaučil. Návod k tomu, jak postupovat, je popsán v kapitolách 3A-3L.

Problémové chování jako důsledek toho, že štěně prožije něco "hrůzostrašného" (viz výše popsaný dělobuch, bouřka a podobně), je nutné posuzovat individuálně. Většinou je třeba vést štěně k tomu, aby překonalo nepříjemný zážitek, zjistilo, že se vlastně o nic tak hrozného nejedná, že to, co štěně vystrašilo, páníčkovi vůbec nevadí nebo že to dokonce páníček pokládá za legraci. V konečném důsledku to může znamenat i variantu, že páníček z internetu stáhne bouřku a hřmění štěněti pouští z repráků, aby si na ně zvyklo, že za bouřky páníček běhá se štěnětem po zahradě, směje se u toho a tváří se, že mu bouřka dělá radost. Štěně nijak nechlácholí ani s ním soustrastně nesoucítí, štěněčí projevy strachu páníček ignoruje nebo je za ně kárá (třeba slovem "fuj"). A samozřejmě - připravíme nějaký pamlsek nebo i normální krmení a ukážeme štěněti, že bouřky se není třeba bát, a že dokonce při ní lze i dostat něco dobrého na zub. V okamžiku, kdy štěně překoná strach a začne žrát, je většinou vyhráno.

Náprava problémového chování dospělého čuvače, který své „názory“ je již ochoten prosazovat agresí, nebývá jednoduchá. Pouze velmi obecně lze říci, že pak je nutné si vyjasnit, kdo ve smečce zastává vedoucí roli, a může to vést i třeba cestou fyzického souboje se psem o uznání páníčka jako vůdce. Ale opět je to otázka smečky, otázka společného soužití člověka a čuvače. Dle mého názoru je tento problém neřešitelný v případě, že majitel se psem žádnou smečku netvoří, kdy smečka neexistuje.

Vždy jsem kladl důraz na správnou výchovu štěněte, aby k situacím, kdy je nutné korigovat neakceptovatelné chování dospělého čuvače, nikdy nedocházelo. Úspěch korekčních zásahů je velmi nejistý. A vždy jsem kladl důraz na dobrý vztah mezi pánem a čuvačem, na navázání psa na jeho pána a jeho smečku. Myslím si, že bez toho nelze problémy úspěšně řešit. Jsem chovatelem psů a snažím se je od štěněčího věku vychovávat. Nepovažuji se za vychovatele dospělých psích delikventů a recidivistů. S napravováním takovýchto zvířat mám minimální zkušenosti.