Čuvač ve sportovní kynologii
1. Úvod
Slovenský čuvač je pastevecké plemeno. Bylo vyšlechtěno k ochraně stád před šelmami a k ochraně usedlostí před zloději. Jeho posláním bylo hlídat – samostatně bez přítomnosti člověka. Musel se tedy samostatně a uvážlivě rozhodovat. Doprovázel stáda dobytka, s dobytkem žil. Nesměl ho plašit ani napadat. Proto musel mít klidnou povahu a bezproblémový přístup k hospodářským zvířatům. Musel se umět zařadit do stáda, akceptovat vůdce stáda a stádo následovat. Takto byl čuvač poléta vychováván a jeho povaha formována.
Slovenský čuvač je pes samostatný a uvážlivý, někdy
svéhlavý. Při správném vedení je klidný a vyrovnaný. Uznává hierarchii ve smečce a snaží se v ní
zaujmout co nejlepší pozici. K ostatním psům je někdy dominantní. Čuvač-pes respektuje feny. Je
rozený hlídač a při hlídání je nekompromisní. Ve vztahu k ostatním domácím zvířatům bývá většinou
bezproblémový. Ve volné přírodě se většinou nesnaží honit nebo štvát lesní zvířata.
Dnes
bohužel mizí možnosti pro jeho původní uplatnění. To platí pro všechna pastevecká plemena. Ze psa
pastevce se často stává pes rodinný, který své léta formované vlohy využívá maximálně při hlídání
zahrady domku, kde rodina žije. Většina čuvačů dnes nežije s dobytkem na salaších u lesa relativně
daleko od lidí ve svém původním prostředí a nedělá to, k čemu byla původně vyšlechtěna. Žijí na
vesnicích a často ve městech, kde se musí umět pohybovat a chovat. K tomu je nutná výchova a výcvik.
Kynologický výcvik na cvičištích se provádí podle
zkušebních řádů – národních nebo mezinárodních. Má tři části - provádí se výcvik poslušnosti a
ovladatelnosti, stop a obrany. Cvičební řády jsou šity na míru služebním plemenům. Tato plemena pak
mají lepší předpoklady pro úspěšný výcvik podle zmíněných řádů než pastevečtí psi. Přesto lze
s čuvačem absolvovat výcvik sportovní kynologie na cvičišti a dojít v něm daleko. Obecné
zásady sportovního výcviku je však třeba přizpůsobit naturelu čuvače, což vyžaduje často
improvizaci. Je třeba cvičit krátce, neustále se snažit vázat pozornost čuvače na sebe a snažit se
dávat cvičení smysl – minimálně ten, že za cvičení přijde odměna. Cvičení se snažíme obměňovat
a něčím oživovat, aby nebylo monotónní. Vymýšlíme změny
a překvapení. Experimentujeme, hledáme a zkoušíme, co na našeho čuvače platí.
Každý správně vedený
čuvač je psí osobnost s velmi silným vztahem ke svému páníčkovi a své smečce. A učit něčemu
osobnost, to vyžaduje od učitele trpělivost a ochotu svému žákovi porozumět a přizpůsobit výuku jeho
naturelu a schopnostem. Často je nutné experimentovat, zkoušet a učit se, jak svého čuvače cvičit.
Jeden čuvač může být při určité metodě výcviku úspěšný, na druhého ale tato metoda nemusí platit a
je třeba najít jiný způsob, jakým ho cvik naučit.
Poměrně velkým časovým handicapem je, že sportovní výcvik lze s čuvačem efektivně
provádět pouze při chladnějším počasí (ideální teplota je 10 či méně stupňů). Cvičit ve vedrech
čuvač většinou odmítá úplně, a i když přímo nestávkuje, výsledek práce v teplém počasí bývá
většinou velmi žalostný. A nelze se tomu ani moc divit. Konečně - každý si může vyzkoušet pocity
čuvače ze cvičení v letním vedru. Stačí si obléknout pořádný kožich, beranici, zimní kalhoty,
boty a rukavice, důkladně vše zapnout až ke krku a začít běhat po cvičáku za letního vedra a skákat
přes překážky.
Každý, kdo se
s čuvačem vydá na sportovně-kynologickou dráhu, by měl počítat s tím, že velmi
pravděpodobně bude sportovní výcvik čuvače vyžadovat více času a trpělivosti než sportovní výcvik
psů služebních plemen a zvládnutí některých cviků nebude tak přesné a perfektní - a to i při
vynaložení maximálního úsilí. A přitom přesnost a perfektnost je to, na čem dnešní sportovní
kynologie bazíruje. Mezinárodní zkušební řád pro výcvik psů vyžaduje přesné a precizní provedení
cviku a – kromě jiného - klade důraz na radostný projev cvičícího psa. Každý, kdo čuvače zná,
musí z tohoto okamžitě cítit, že zde se něco vzájemně vylučuje.
Z osobní zkušenosti mohu říci, že
slovenský čuvač je velmi dobrý stopař. V této disciplíně je – při odpovídajícím vedení
– schopen konkurovat i vynikajícím stopařům z řad služebních plemen. Čuvač má předpoklady
zvládnout – za pro něj rozumných klimatických podmínek – všechny druhy stop, které zná
Národní zkušební řád (NZŘ) i Mezinárodní zkušební řád (MZŘ). Jde o to vytrvat a pravidelně chodit
stopovat. Je to hodně o našlapaných kilometrech. MZŘ má vypracovaný velmi dobrý systém 6 stopařských
zkoušek s 5 stupni náročnosti stop (FPr-1, FPr-2, FPr-3, FH-1, FH-2, IPO-FH), jednotlivé
stopařské zkoušky jsou dobře odstupňovány. Hodnocení provedení stop je bohužel pro slovenského
čuvače nevýhodné, protože kromě faktického provedení stopy a nalezení předmětů na stopě se hodnotí i
nesmysly, jako je přesnost označení předmětů, intenzita práce, rovnoměrnost, přesvědčivost,
pozitivní dojem, tempo, vysoký nos a další. Čuvač je čuvač a i na stopě se často chová po čuvačím.
Pokud něco intenzivně cítí, jde s vysokým nosem, pokud mu je na stopě vedro, jde
s otevřenou tlamou, je otrávený, nevrtí u toho ocasem a nevytváří pozitivní dojem. A není jeho
chybou, že MZŘ pro čuvačí chování na stopě nemá kolonku. NZŘ hodnotí provedení stop přirozeněji a je
tudíž pro čuvače „přívětivější“. Zná ale pouze 2 stupně stopařských zkoušek a oba
zahrnují vedle oddílu stopa i oddíl poslušnost. Složení poslušnosti u druhého stupně stopařské
speciálky je poměrně náročné, takže reálně poskytuje NZŘ pouze jednu stopařskou zkoušku, což je
velká škoda.
Složitější je
to s výcvikem poslušnosti a ovladatelnosti. Zde čuvači lépe vyhovuje NZŘ nebo Zkušební řád KJ
Brno než MZŘ, jehož heslo pro hodnocení poslušnosti je - preciznost, přesnost a radostné provedení.
To ale – zvláště třeba v letních teplech - není zrovna čuvačí parketa. NZŘ je přece jenom
v tomto „shovívavější“ a je více orientován na faktické zvládnutí širší palety
dovedností (včetně obratů namístě, „lehni – sedni – vstaň“, štěkání,
plížení, nízké kladiny, vysoké kladiny s žebříky a posunkových povelů), což čuvači podstatně lépe
sedí. Jeden zkušený kynolog mi kdysi po zhlédnutí nácviku poslušnosti s čuvačem řekl, že
cvičení podle MZŘ je vlastně jakýmsi druhem kynologického baletu. Čuvači rozhodně nejsou baleťáci, a
proto je pro ně MZŘ obtížný. V tomto nezaujatém vyjádření je určitě spousta pravdy. Můj osobní
pohled na věc je po letech ještě trochu posunutější. Dnešní poslušnost podle IPO
(zkoušky MZŘ) mi již nepřipomíná balet, nýbrž cirkus. V cirkusu musí lev proskočit hořícím
kruhem, aby uspěl, slon si sednout na židli a pudlíci musí chodit v oblečku po zadních, dělat
radostný dojem, vrtět ocásky a přesně si sednout na svou značku, aby to všechno hezky vypadalo.
Čuvač není ani lev skákající hořícím kruhem, ani pudlík. Čuvač je pastevecký pes se vším, co to
znamená.
Výcvik obran s čuvačem
dle řádů sportovní kynologie je poměrně zdlouhavou záležitostí, jejíž výsledek je nejistý. Čuvač je
ve své podstatě hlídač,útočníka se snaží zahnat (ne zabít), často si od něj drží odstup a útočí
– tj. jde do bezprostředního kontaktu - často až v momentě, kdy je přesvědčen, že jeho
útok je nevyhnutelný, nebo když si je jistý úspěchem při útoku /instinktivně se snaží minimalizovat
riziko úrazu či zranění/. Je poměrně nedůvěřivý a jedná podle svých instinktů. Ty mu však velmi
často radí, aby dělal kroky, které jsou v přímém rozporu s tím, co vyžadují řády sportovní
kynologie pro výcvik obran. Snad úplně tím nejkřiklavějším příkladem je požadavek cvičebních řádů
sportovní kynologie, aby pes snesl dva údery v momentě, kdy je zakousnut do rukávu.
V momentě úderu čuvač – zcela v souladus elementární logikou – většinou
pouští rukáv a hlídá si ruku, která ho ohrožuje, a na ni pak útočí. Výcvik obran je možné vést buď
cestou hry, nebo cestou vyvolání pocitu, že je nutné se bránit doopravdy. Při opakovaném nácviku
totiž čuvač často dojde k přesvědčení, že se nebrání doopravdy, že vlastně o nic nejde,
přestane to brát vážně a celé ho to přestane zajímat. Situace, kdy se na cvičišti při kruhové obraně
všichni psi zuřivě sápou na pobíhajícího figuranta práskajícího bičem a snaží se o zákus a jediný
čuvač si uprostřed toho všeho pohodlně lehne, znuděně kouká a zívá, nemusí být při výcviku čuvače až
tak ojedinělá. Svou významnou roli zde hraje i vztah čuvač-figurant. V historii byli čuvači,
kteří složili zkoušku ZM, ZVV1 či ZPU2, jejichž součástí oddíl obrana
je.
Klub chovatelů slovenských čuvačů má od roku 1991 svůj vlastní zkušební řád a podle něj
cvičí. Výcvik je rozdělen do 3 oddílů – pachové práce, poslušnost a obrana. Klubový zkušební
řád je maximálně přizpůsoben naturelu slovenského čuvače. Oddíl pachové práce obsahuje stopu
obdobnou jako u NZŘ a je zde možnost absolvovat rozlišování předmětů, oddíl poslušnost je
koncipován obdobně jako poslušnost u Zkušebního řádu KJ Brno či NZŘ. Oddíl obrana je zaměřen jednak
na hlídání předmětu, a dále pak na schopnost čuvače přirozeně bránit svého psovoda při napadení, což
nemá s obranami tak, jak je definují NZŘ a MZŘ, téměř nic společného.
2. Co je třeba si uvědomit, když začínáme s výcvikem
Každý začátečník, který začíná s výcvikem psa, se snaží získat nějaké informace. Něco si přečte v knížce, nebo se zeptá známého, který už psa má. Tímto způsobem lze nashromáždit kusé rady různé kvality, které jsou často neúplné, a proto málo použitelné. Být cvičitelem psa-samoukem je složité, protože pokud začátečník cvičí psa sám, řadu věcí si vůbec neuvědomuje, leccos mu uniká a leccos dělá úplně špatně, aniž o tom ví.
Docházení na kynologické cvičiště představuje jednak možnost požádat o radu či korekci výcvikáře nebo zkušenějšího kolegu či se zapojit do organizovaného výcviku, jednak poskytuje možnost srovnávat. Je možné porovnat, kdo jak ke psu přistupuje a jakým způsobem ho cvičí. Jak se různí psi při výcviku chovají a jak reagují. Začátečník tak získá praktické rady a zkušenosti potřebné k výcviku psa.
Při výcviku čuvače je nutné mít na paměti několik následujících poznatků, které s výcvikem zdánlivě nesouvisí, ale bez nichž se čuvač cvičit téměř nedá:
1.
Aby čuvač provedl daný cvik, musí cvik jednak umět a jednak se mu musí chtít cvik udělat.
Naučit čuvače cvikům základní poslušnosti nebývá problém. Je dobrý rutinér. Pokud pochopí, co se po něm chce, zapamatuje si to na dlouhou dobu. Klasické metody, jak psa cvik naučit, většinou pochopí rychle.
Horší to někdy bývá s tím, aby čuvač chtěl cvičit. Je důležité, aby čuvač považoval svého pána za vůdce smečky. Pokud čuvač pána za vůdce smečky nepovažuje, je výcvik nemožný. V tom případě je nejdříve nutné prosadit se do čela smečky – tj. dát psovi jasně na vědomí, že je to pán, kdo rozhoduje, kdy a jak pes dostane jídlo /když pán psovi misku s jídlem nedá, bude pes hladovět/, kdy se bude dělat činnost, na kterou se pes těší /na procházku se jde, když chce pán a ne když pes stojí u branky/. Trváme na tom, že pes pouští pána prvního do dveří, že mu nikdy neleží na jeho křesle, že když vidí, že pán potřebuje jít do skříně, před kterou pes leží, tak se zvedne a odejde, aby ho pán nemusel překračovat atd.
Ideálním stavem pak je, když čuvač chce cvičit, protože má ze cvičení sám radost /třeba proto, že při cvičení je se svým pánem a má radost z jeho přítomnosti, že pocvičení následuje činnost, na kterou se těší – hra, krmení/ nebo proto, že má radost z toho, že jeho pán má radost. I když jsou jinak vztahy mezi čuvačem a jeho pánem ideální, ne vždycky se při výcviku toto optimální souznění podaří navodit /na rozdíl třeba od výcviku německých nebo belgických ovčáků/. Čuvač je prostě osobnost. Pokud se to ale povede, pak je pes nanejvýš soustředěný a přístupný a je třeba takovýchto okamžiků maximálně využít. Právě využitím těchto momentů lze výcvik posunout rychle kupředu.
2.
Čuvač je pes nadmíru samostatný a přemýšlivý. Rád se sám rozhoduje a přemýšlí o tom, co mu jeho pán přikazuje. Pokud chceme ve sportovním výcviku dojít s čuvačem trochu dál než pouze na začátek, je nutné ho navyknout na to, že pokud se cvičí, tak se o příkazech, které dostane, moc nepřemýšlí. Prostě se provedou. Je nutné mu při cvičení omezit prostor pro jeho samostatné rozhodování a striktně trvat na tom, že co psovod přikázal, to se udělá, ať se to psovi líbí nebo ne. Důraz na to, že když psovod dal nějaký příkaz, tak pes ho musí bezpodmínečně vykonat, je alfou a omegou výcviku čuvače. V tomto bodu je nutná 100% důslednost. Jakákoli úleva nebo odpuštění provést cvik, ke kterému psovod vyslovil povel, je velkou chybou a v budoucnu se psovodovi vymstí. Pokud psovod vidí, že příkaz, který by psovi dal, splnit nelze, tak ho vůbec nevydává.
Po ukončení výcviku se opět psovi ponechá prostor pro jeho samostatné uvažování a rozhodování. Třeba při hrách, při procházkách atd. Nemyslíme tím ale, že se nejdříve tvrdě cvičí a potom se připustí anarchie a neposlušnost. Prostě jen psa při hrách nebo procházkách ničím neúkolujeme. Pes nedostává žádné příkazy, které by musel plnit. Jen si s ním povídáme a ponecháváme mu volnost. Po určité době čuvač vycítí, kdy se po něm chce, aby pouze poslouchal, a kdy má volný prostor pro svou kreativitu.
3.
Čuvač je pes, který nemá rád nelogické a nesmysluplné příkazy a činnosti z nich vyplývající. Nemá též rád opakování. Proto je třeba se snažit navozovat situace při výcviku tak, aby byly pokud možno smysluplné, a omezit procvičování jedné věci pouze na krátkou dobu. Procvičit cvik dvakrát, třikrát a tím nedopustit, aby ho to přestalo bavit.
Docílit toho, aby čuvač vnímal některé cviky jako smysluplné, může být složité. Univerzálně funguje pamlsek jako odměna za dobře provedený cvik. Na konec stopy dáme misku s pamlskem. Při nácviku poslušnosti - po dobře provedeném cviku – pes dostane pamlsek a velkou pochvalu. Časem pak cvičí proto, že se těší na pamlsek nebo pochvalu a to mu dává smysl.
Pokud psa posíláme do lesa hledat osobu, musí tam ta osoba opravdu být. Pokud ho pošleme několikrát někoho někam hledat a on tam nikdy nikoho nenajde, přestane příkaz hledej považovat za smysluplný a nebude ho chtít plnit.
4.
Posláním čuvače bývalo hlídat. Dodnes mu to jde docela dobře, ale musí k tomu být alespoň trochu veden. Automaticky hlídá své teritorium /např. zahradu u domu/. Rychle se naučí hlídat svěřený předmět. Bývá při tom dost nesmlouvavý, zvláště pak, pokud má pocit, že to není hra a že hlídá doopravdy.
5.
Každé cvičení by mělo končit pozitivně. Tím se myslí, že by se mělo vždy skončit v momentě, kdy čuvač provedl cvik dobře a je možné ho za to pochválit. Utkví mu v paměti dobře provedený cvik a následná pochvala.
6.
Psovod musí být spravedlivý. Čuvač je citlivý na jakékoli jednání psovoda, které může vnímat jako nespravedlivé – nespravedlivé pokárání nebo absence pochvaly po dobře provedeném cviku.
Psovod musí být pro psa dobře čitelný. Měl by se vyjadřovat dostatečně kontrastně, aby pes jasně rozlišoval, co je dobře a co špatně. Pochvala i pokárání by měly být okamžité, aby si to pes spojil s tím, co dělal. Prostě okamžitá moc hezká pochvala nebo okamžité hrozně ošklivé pokárání.
Pokud například psa přivoláváme a on přijde až na třetí zavolání, musíme ho pochválit, protože on přišel /i když až na třetí zavolání/. Pokud bychom ho pokárali, pes by nepochopil, že se nám nelíbí, že přišel až na třetí zavolání. Myslel by si, že jsme ho pokárali za to, že přišel. Pokud chceme psa pokárat,že nepřišel na první zavolání, voláme ho pouze jednou a pokud nepřijde, bez dalších řečí ho chytneme a pokáráme.
7.
Psovod by měl mít vždycky pravdu. Varuji před situacemi, kdy se pes přesvědčí, že psovod pravdu nemá. Třeba v momentě, kdy pes jde po stopě a cítí ji, a psovod ho strhne špatným směrem, protože si třeba nepamatuje, kudy stopu našlapal.Takováto zkušenost dokáže psa rozhodit i na několik dalších stop a psovi respektu k psovodu nepřidá.
8.
Výcvik provádíme, když je pes odpočatý a aktivní. Cvičíme před krmením, když má pes prázdný žaludek. Cvičení, je-li pes unavený, ospalý nebo po krmení, nevede k úspěchu. Při cvičení s plným žaludkem navíc hrozí nebezpečí, že by si pes mohl„obrátit“ žaludek.
9.
Bohužel pouze málo funguje motivace čuvače k provedení cviku na odměnu, jako je míček nebo hračka. Jako nejlepší motivace pro výcvik se mi osvědčil prázdný žaludek mého čuvače v kombinaci s nakrájeným buřtem. A také dlouhé podrbání je opravdu velkou odměnou.
Pokud vidíme, že motivace na pamlsek u našeho psa dobře funguje, tvrdě razíme zásadu, že při cvičení není nic zadarmo. Pamlsek během cvičení se dá pouze za dobře vykonaný cvik. Neznehodnocujeme sílu pamlsku tím, že bychom ho psovi dávali, i když něco neudělal zcela dobře. To platí především pro výcvik poslušnosti, na stopách odměňujeme i zjevnou velkou snahu.
10.
Někdy je složité udržet pozornost čuvače po delší dobu cvičení. Pomáháme si pamlsky, pochvalami, mluvíme s ním. Cvičení prokládáme hrou či volnem. Někdy nezbude než psa mírně nutit, aby dával pozor a podřídil se pokynům psovoda.
11.
Je ideální začít s výcvikem čuvače už třeba ve 3. nebo 4. měsíci. Mám na mysli základní věci, jako je nácvik přivolání, chůze na vodítku bez tahání, povel sedni. Tyto cviky je štěně schopno zvládnout.
V tomto období je štěně hravé a dá se lépe motivovat /hravost ho v pozdějším věku opouští/. Toho se dá dobře využít - například tahání se o hadr jako první nácvik obrany a aportu. Některé cviky se v tomto věku zvládají jednodušeji - třeba přechod kladiny - pes je ještě malý, lépe se s ním manipuluje a méně se bojí.
12.
Výchově a výcviku čuvače je nutné věnovat dostatek času. Pokud na štěně nemáme čas, již tak samostatný čuvač se může osamostatnit ještě víc a přestává respektovat pána, rodinu. Čuvač, pokud má být vyrovnaný a poslušný, potřebuje kontakt se svým pánem a se svou rodinou /rodina představuje jeho smečku/. Potřebuje cítit vliv svého pána a jeho oporu. A potřebuje se naučit podřizovat se mu. Potřebuje žít v kontaktu se svou smečkou.
13.
Existuje více metod a návodů, jak čuvače cvičit. Pokud chceme být při výcviku úspěšní, musíme sami hledat, co čuvači jako plemenu a dále i konkrétně našemu psovi nejvíce vyhovuje. Něco jiné je vhodné pro německé ovčáky a něco jiné pro dogu. A i v rámci jednotlivých plemen mohou být mezi jedinci plemene rozdíly. Snažíme se obecně používané metody doplňovat tím, co našemu psovi výcvik usnadní. Přizpůsobujeme je našemu psovi. Hledáme nejvhodnější motivaci pro našeho psa. U výcviku je nutné přemýšlet a zkoušet, abychom poznali, co našemu psovi vyhovuje nejvíce.
Jako příklad na dokreslení bych uvedl jako příměr známý film o jamajských bobistech „Kokosy na sněhu“. Šlo tam o to, že dokud se bobisté z Jamajky snažili trénovat, jezdit a soutěžit jako jejich vzor – Švýcaři, a dokonce se pokoušeli kopírovat švýcarské rituály a zvyky, nebyli úspěšní. Nešlo to. Pak pochopili, že jsou z Jamajky, jsou jiného založení, jiného naturelu a musí trénovat, jezdit a soutěžit po „jamajsku“ a nemohou stoprocentně kopírovat metody, způsoby a styl Švýcarů. Od chvíle, kdy toto pochopili, dostavily se úspěchy. A při výcviku čuvače je to systematicky obdobné. Má-li být výcvik čuvače úspěšný, je nutné ho provádět po „čuvačím“ a vyhovět tak založení a naturelu čuvačů.
