Navázaný čuvač je spokojený čuvač:slovenský čuvač - výchova a výcvik

Zkušenosti z posledních měsíců - navázaný čuvač je spokojený čuvač a jak je třeba důležité drbání na břiše

Znovu a znovu se přesvědčuji, jak je důležité mít svého čuvače silně navázaného na sebe a členy své rodiny. Je to něco, co sám považuji za zcela elementární, a často sklouzávám k tomu, že to považuji za samozřejmost, a – jak se ukazuje - mylně očekávám, že lidé, se kterými o čuvačích mluvím, také. Ale není to tak. V posledním roce jsem se opět mnohokrát přesvědčil, že to pro řadu lidí vůbec samozřejmé není a že právě nedostatečná navázanost čuvače na jeho pána je zdrojem řady problémů. Překvapilo mě, kolik je čuvačů, kteří se od svého páníčka nenechají podrbat na břiše, nejsou ochotni si k němu lehnout. Páníčka neposlechnou, neberou ho. Často se projevují dost dominantně.

Ve svých starších textech o výchově a výcviku čuvače se o navázání čuvače často zmiňuji, ale asi je to stále málo. Proto bych chtěl uceleně znovu popsat tuto problematiku – pod dojmem konkrétních zážitků z posledních měsíců.

Úplně jednoduše řečeno - má-li soužití s čuvačem bezproblémově fungovat, musí být čuvač jednak navázaný na svou smečku, jednak podřízený páníčkovi. Navázanost a podřízenost jsou dvě zcela elementární věci.

Pokud chci, aby mi můj čuvač byl spolehlivým a klidným kamarádem a aby soužití s ním bylo bezproblémové, musím zajistit dvě zásadní věci:

1. udělat svého čuvače spokojeným – musím mu už od štěněte umožnit začlenit se do své rodiny, která mu bude novou smečkou se vším,co s tím souvisí

2. správně ho vychovat - musím mu ukázat, jak se má chovat – to znamená vyjasnit mu, co se má dělat a co se naopak nesmí dělat, naučit ho pravidlům

Pokud třeba jen jednu z těchto dvou věcí neudělám, nebo udělám jen tak napůl, nebude něco fungovat stoprocentně dobře.

1. Jak udělat svého čuvače spokojeným

Je přirozeností čuvače žít v nějakém společenství živých tvorů a být s nimi v kontaktu. Na salaši bylo štěně čuvače od narození v neustálém kontaktu se svou matkou a se svými sourozenci. Když odrostlo, bylo v kontaktu s ostatními psy ve smečce, s ovcemi, kozami či jinými zvířaty. A bylo v kontaktu s člověkem, který se staral o jeho mámu a o něj.  

Dnes je pravidlem, že si nový majitel od chovatele přiveze štěně domů ve věku 7-8 týdnů. Už ve stáří dvou měsíců prožije čuvač zpravidla tu největší změnu v celém svém životě. Štěně je odtrženo od mámy a všeho, co mu bylo důvěrně známé, a je přeneseno do úplně nového, neznámého prostředí.

První dva měsíce svého života – pokud vše probíhalo standardně a bez neočekávaných problémů - prožilo štěně v péči své matky, která mu zajistila to nejdůležitější – krmení, bezpečí a společnost (samozřejmě, že se do toho přiměřeně zapojil i zodpovědný chovatel a jeho rodina). Denně bylo štěně 24 hodin v kontaktu s mámou, se svými sourozenci. Hráli si spolu, jedli spolu, zkoušeli, kdo je silnější, odpočívali spolu. Leželi na sobě, dotýkali se. Komunikovali spolu (pokud při hře jednoštěně třeba kouslo do ucha druhé silněji, než bylo únosné, druhé mu to zcela jasně dalo kvičením a mručením najevo). Matka často tuto vzájemnou komunikaci usměrňovala. Štěně po dobu prvních dvou měsíců svého života bylo téměř stále s někým. Situací, kdy bylo štěně samo, bylo minimum.

Z této štěněčí idyly si ho ve věku dvou měsíců odváží nový majitel k sobě domů. Z předchozího jaksi samo vyplývá, co je asi nutné pro štěně prioritně zajistit v jeho novém domově, aby bylo spokojené. Bezpodmínečně potřebuje novou smečku, která ho přijme, bude ho mít ráda, bude s ním, poskytne mu potravu a zajistí bezpečí. Potřebuje někoho, s kým si bude moci hrát, jako si dosud hrálo se svou mámou a se svými sourozenci, někoho, kdo ho bude chránit, jako ho chránila máma, někoho, kdo ho bude hlídat, jako ho hlídala máma, někoho, kdo ho bude hladit, jako ho olizovala máma nebo jeho sourozenci, někoho, ke komu se bude moci přitulit, jako se tulilo k mámě – prostě někoho, ke komu bude moci přilnout a navázat se na něj.

Štěně ve věku 2-3 měsíců není schopné samostatného života. Ono to často tak nevypadá. Štěňata čuvačů vykazují již v tomto věku známky samostatnosti a předvádějí se, co sama zvládnou. Tím se ale nový páníček nesmí dát zmást. Pravdou je, že štěňata v tomto věku jsou nevyspělá jak fyzicky (do plného vzrůstu mají velmi daleko), tak především mentálně (jejich uvažování je „dětské“) a bez své nové smečky nejsou schopna sama žít a rozvíjet se. Ke svému fyzickému rozvoji potřebuje štěně čuvače každodenní přiměřenou fyzickou zátěž, k mentálnímu rozvoji potřebuje poznávat vše nové – nové situace, lidi, psy. Potřebuje kontakt se svou smečkou, aby ji poznal, a řízený a kontrolovaný kontakt s okolním světem – s cizími psy svého věku a s cizími lidmi. Štěně je v tomto věku velmi zranitelné, a to jak na těle, tak na duši. Ani jedno zranění páníček nesmí dopustit. Při tom ale musí štěněti umožnit poznávání světa – toho svého (své rodiny, svého prostoru – zahrady, domu) a i toho cizího.

Úloha páníčka je v tomto období pro štěně rozhodující. Čuvač chce mít svou smečku, svého pána, který je schopen mu dát potravu, dát mu bezpečí, dát mu společnost a učinit ho tak spokojeným.

Čuvač má vrozený smysl pro život ve smečce, ve velmi krátkém čase vypozoruje hierarchii smečky a umí se jí přizpůsobit. Půlroční štěňata již velmi dobře vědí, kdo jakou pozici ve smečce zastává. Je přirozené, že se snaží v této hierarchii postupovat nahoru, a je na páníčkovi, aby svého čuvače udržel na pozici, kterou mu určí. I v podřízeném postavení vůči páničkovi a ostatním členům rodiny může čuvač prožít spokojený život. Páníček by měl být pro čuvače dobře čitelný, spravedlivý, konzistentní ve svých požadavcích, měl by se chovat jako vůdce - to znamená, že by to měl být on, kdo je pánem situace, řeší krizové situace, rozhoduje, má respekt. Měl by to jednak být hodný starší kamarád, na kterého se čuvačí štěně (a později v trochu jiné podobě i dospělý čuvač) může ve všem spolehnout, na druhé straně by to měla být osvícená a spravedlivá autorita, která je schopna si vynutit pořádek, dodržování pravidel a příkazů. V opačném případě to nemusí všechno až tak úplně klapat a mohou nastat problémy. Nemusí, ale mohou (všichni čuvači nejsou stejní – někteří jsou více sebevědomí a dominantní, někteří spíše submisivní. Záleží na kombinaci, jak si čuvač a páníček v konkrétním případě sednou)

Páníček a jeho celá rodina by po příchodu štěněte s ním měli trávit co nejvíce času. Je třeba si s ním hrát, blbnout, a nechat ho vybít energii. Snad ale ještě důležitější je naučit štěně zklidnit se po té, co lítalo po louce nebo zahradě, posadit se s ním a ukázat mu, že i být v klidu je fajn, že drbání a jakýkoli fyzický kontakt je príma věc. Že príma není jen společná aktivita (procházky, výlety, hry, …), ale že neméně fajn je i společný klidný odpočinek. A nějaký drobný pamlsek k tomu je také fajn. Právě tyto momenty klidu, fyzického kontaktu a vzájemného cítění se vytvářejí ten správný vztah mezi štěnětem a páníčkem. Štěně se navazuje na svou novou smečku.

Je pravdou, že u některých čuvačích štěňat není zrovna jednoduché docílit této pohody. Lze říci, že někteří sebevědomí jedinci svou aktivitou či hyperaktivitou to páníčkovi velmi komplikují. Je na páníčkovi, aby objevil, co právě na jeho štěně platí, a dokázal štěně navyknout na to, že klid a pohoda trávená spolu je fajn. Po nějaké době to štěně pochopí a začne si o to samo říkat.

Je důležité, aby nová rodina zajistila bezpečí štěněte. Jen těžko lze očekávat, že štěně se správně naváže na svého pána, když ten dopustí, aby se mu něco stalo. A stát se může leccos. Nejčastějším problémem je asi napadení štěněte cizím psem na procházce s páníčkem.V tom okamžiku páníčkova autorita vůdce smečky, který se stará o bezpečí, je pryč. Velmi často se pak stává, že štěně si svou bezpečnost začne zajišťovat samo a v duchu hesla nejlepší obrana je útok začne na potkání vyjíždět po všem, o čem si myslí, že by mohlo být hrozbou. A to je samozřejmě špatně. Úplně stejně na štěně působí situace, kdy se nějakým nedopatřením střetne třeba s jedoucím kolem, kdy nějaká hra končí třeba pádem a podobně. Prostě – je úkolem páníčka (jako bylo dříve úkolem mámy feny) zajistit štěněti bezpečí a předem z cesty odklidit případná rizika. A pokud toto páníček nezvládne, přichází o důvěru, kterou v něho štěně má. Štěně uvažuje asi takto – proč bych měl páníčka poslouchat, když je neschopný ochrany a to, co spolu děláme nebo mi přikáže, končívá špatně. Tak ho radši nebudu poslouchat a zařídím se podle svého rozumu. Ale právě to, že se štěně zařídí podle svého rozumu, může být velký problém pro budoucnost. Ono se páníčkovi totiž vůbec nemusí líbit to, co štěně samo vymyslí a začne pro své bezpečí realizovat.

Zajistit potravu je další úkol pro vůdce smečky. U psa v rodině se jaksi samo předpokládá, že páníček prostě v určenou dobu dodá krmení. Já k tomu ale říkám, že páníček svého psa nakrmit musí, ale je velmi dobré štěněti ukázat, že krmení „neroste“ v misce automaticky, ale že je dodává páníček, a pokud páníček bude chtít, tak štěněti bude kručet v břiše. Prostě mu nějak srozumitelně ukázat, jak je štěně na krmení od páníčka závislé. Platí totiž letité pravidlo, že pes neútočí na ruku, která ho krmí. Musí ale vědět, která ruka to vlastně je, a musí to mít v hlavě správně srovnáno. Takže před krmením je ta správná chvilka, kdy od štěněte budeme něco chtít. Nějaký cvik – ke mně, sedni, lehni, štěkej a podobně. Prostě chceme, aby se nám štěně podřídilo a udělalo to, co mu přikážeme. Pokud poslechne, dostane misku s krmením. Pokud ne, není problém teatrálně dát misku s krmením třeba na stůl, kam štěně nedosáhne. Počkat 10 minut a pokusit se znovu prosadit svou a chtít, aby se štěně příkazu podvolilo. Někdy je z toho teatrální vystoupení, protože štěně ne vždy hned chápe, proč se to celé děje. Musíme být přesvědčiví a nějak srozumitelně mu ukázat a vysvětlit,o co v této hře jde.

Je dobré mít se svým čuvačem zažité pro určité situace určité rituály. Pěstujte a rozvíjejte ty, které jdou jakoby samy od sebe ze psa. Nebraňte se jim. Pokud nejsou úplně neakceptovatelné, nerušte je, pouze je přizpůsobujte svým potřebám. Specifickým příkladem, který většinou funguje velmi dobře, je rituál vítání. Je přirozené, že pes přivítá páníčka, který se vrací domů (pokud štěně páníčka při návratu domů nevítá, nebývá v jeho vztahu s páníčkem něco v pořádku). Vítá se také třeba po delším spaní a podobně. Vítání bývá dost bouřlivé a lidem někdy vadí, že pes na ně skáče nebo je olizuje. Neuvědomují si ale, že pro psa je to zcela přirozené vyjádření náklonnosti k páníčkovi a že tím projevuje radost, že páníčka vidí, což je pro vzájemný vztah pozitivní. Pokud Vám nevyhovuje to skákání, zabraňte tomu tak, že si dřepnete na bobek, pes na Vás „dosáhne“ a nebude mít potřebu skákat. Chyťte ho, zklidněte ho, pohlaďte ho, dejte mu pamlsek.

S rituály souvisí fakt, že čuvač je fantastický rutinér. Co dvakrát někde uvidí nebo prožije, rychle si zapamatuje. Perfektně funguje systém, že pokud čuvač vidí, že páníček má v ruce vodítko, které bere pravidelně na procházku, je jasné, že se jde na procházku. Pokud štěně projeví radost z toho, že vidí vycházkové vodítko ve Vaší ruce znamenající společnou procházku, podpořte jeho radost a zaradujte se také, ať vidí, že i Vy máte radost z toho, že jdete společně něco dělat, že se těšíte na společně strávenou procházku. Velmi to podporuje vzájemné porozumění. Jednoduše řečeno – projevte to, že jste na stejné vlně. Buďte mu větším kamarádem, se kterým se fajn žije. A postupně ho přivykejte na to, že jste sice kamarádi, ale že Vy jste ten větší a rozumnější, a proto Vás musí poslouchat. Ale to už patří do odstavce výchova.

Resumé k tomu, jak udělat svého čuvače spokojeným:

- vše organizujeme tak, abychom se štěnětem trávili maximum času. Nezáleží na tom, kde jsme, důležité je být spolu

- štěněti se snažíme vytvořit novou smečku, na kterou se naváže. Otevřeme se mu. Nevykazujeme ho ze své společnosti, nezavíráme ho v prostorech, kde nejsme. Máma fena a sourozenci to také nedělali. Děláme s ním smečku a smečka se dá dělat pouze tehdy, pokud jsou všichni členové smečky spolu pohromadě

- podnikáme se štěnětem akce přiměřené jeho věku – chodíme na procházky či výlety (délka procházky samozřejmě musí odpovídat fyzickým schopnostem štěněte!!!), hrajeme si, jsme spolu na zahradě. Doporučuji najít nějakou dobře řízenou kynologickou společnost – štěněčí školičku, kynologickou organizaci (cvičák) a podobně, kam mohu se štěnětem bezpečně docházet a mohu ho socializovat (navykat na ostatní psy a lidi). Podstatné je, aby to byla dobře vedená bezpečná školička a aby štěně mělo již splněno základní očkování

- navykáme štěně, že i společné chvíle klidu a odpočinku jsou společně stráveným časem a že to může být to vůbec to nejhezčí.V klidu si se štěnětem sedneme, hladíme ho, drbeme ho na břiše a navykáme ho na tyto slasti psího života. Některá štěňata neprojevují o toto zájem a nezbývá, než ho i třeba za použití mírného násilí postupně časem přesvědčit, že je to fajn. Věříme, že se to štěněti zalíbí a začne to vyžadovat.V okamžiku, kdy to od nás bude vyžadovat, máme další krok ke správnému navázání za sebou

- navykáme štěně na to, že společné chvíle jsou i chvíle, kdy štěně spí či odpočívá v naší přítomnosti, kdy páníček si třeba něco dělá na počítači (nebo sleduje televizi) a pes leží spokojeně vedle něj na zemi, pozoruje ho nebo spí, i to se počítá do dělání smečky

- za žádnou cenu nedopustíme, aby štěně ztratilo důvěru v to, že páníček zvládá všechny situace. To znamená, že pokud na procházce se štěnětem máme smůlu a narazíme na agresivního psa, který je nad síly našeho štěněte, musíme rázně zasáhnout tak, že agresora zaženeme nebo se necháme sami pokousat, než bychom dopustili pokousání našeho štěněte. Při hrách a aktivitách jakéhokoli druhu nedopustíme, aby štěně odněkud spadlo nebo si nějakým jiným způsobem přivodilo úraz. Toto je zcela nezbytné hlídat až do doby, kdy čuvač dospěje (někdy mezi druhým a třetím rokem věku čuvače)

- páníček musí osvědčit i herecký talent, aby štěněti vysvětlil, jak se to má s potravou, a že žrádlo není úplně zadarmo

2. Jak vychovávat malého čuvače

Má-li čuvač bezproblémově fungovat v rámci své nové smečky v určitém prostředí, je nutné ho naučit pravidlům a zákonitostem, která v nové smečce a v novém prostředí platí. Prostě – musíme ho vychovat. Výchova štěněte začíná momentem, kdy si ho přineseme od chovatele domů, a teoreticky končí v momentě, kdy se ze štěněte stane dospělý, sebevědomý čuvač. Pokud náš čuvač dosáhl věku mezi druhým a třetím rokem života, páníček je stále respektovaným vůdcem smečky, čuvač se podvoluje jeho příkazům a všichni (tj. páníček, ostatní členové smečky i čuvač) jsou spokojeni s tím, jak jde život, pak lze konstatovat, že výchova čuvačího štěněte byla úspěšná.

Učit štěně pravidlům znamená, že když štěně něco udělá, dáme mu jasně najevo, zda se nám líbí, co udělalo, nebo ne. Pokud štěně něco udělá dobře, chválíme ho, pokud se nám nelíbí, co udělalo, káráme. Několik základních pravidel chválení a kárání:

- používáme pokud možno stále stejná slova pro pochvalu –„hodný“, „pašák“ a podobně. Je velmi důležité, aby pochvala byla vyslovena veselým, mazlivým hlasem, nadšeně, ve vyšší tónině hlasu. Zvláště malé štěně podle tóniny hlasu jednoduše a rychle rozliší, jestli je chválené nebo kárané. Má okamžitě zpětnou vazbu na to, co právě udělalo – ta vazba musí být okamžitá, za několik sekund je již pozdě. Samozřejmě, že nějaký malý pamlsek znásobí sílu pochvaly. Příkladně - pokud na štěně zavoláme a ono k nám přiběhne, okamžitě ho teatrálně radostně pochválíme a dáme mu pamlsek. Z toho štěně jasně pozná, že to, co udělalo, bylo správně

- pro kárání se používá většinou slovo „fuj“, ošklivě, naštvaně vyslovené nebo vykřiknuté hlubším rozzlobeným hlasem (u většího štěněte, pokud je na vodítku, můžeme i rozumně trhnout vodítkem pro podpoření a zesílení pokárání). A obecně platí to, co u chválení. Je potřeba, aby štěně dle hlasu okamžitě rozlišilo, jestli to, co provedlo, je správné nebo špatné

- musíme být důslední. Například pokud nechceme, aby na nás štěně skákalo nebo nám okusovalo nohavice, nechceme to vždy. Tato činnost je vždy fuj a nemůžeme to pardonovat třeba v momentě, kdy máme na sobě nějaké staré oblečení, na kterém nám už nezáleží. Pokud je něco „fuj“, tak je to „fuj“ vždy a ne jen tehdy, když nám to nevadí. Zrcadlově to platí i ochválení. Důslednost je zcela zásadní pro úspěšnou výchovu

- musíme být pro štěně dobře čitelní – štěně musí z naší reakce, z našeho hlasu okamžitě poznat, zda to, co právě udělalo, se nám líbí, nebo ne. Musíme být dobře čitelní, protože pokud budeme na štěně něco neustále monotónně mumlat ve stylu – no to bylo hezké, ty jsi byl hodný, ale víš, příště to nedělej – tak z toho štěně vůbec nic nepochopí. Štěně naší řeči nerozumí a nějaké dlouhé projevy bere jako hluk bez informační hodnoty. Naše chválení či kárání musí být pro štěně jasně čitelné

- musíme zajistit, aby štěně naši pochvalu nebo pokárání vzalo na vědomí. Toto se týká především pokárání. Pokud štěně provede něco, co se nám nelíbí, musíme jeho činnost přerušit a pokárat ho. Často se ale stává, že štěně je tak zabráno do toho, co dělá, že naše „fuj“ vůbec nevnímá.V tom případě se ale pokárání míjí účinkem. Musíme jít ke štěněti, chytit ho a přerušit tak to, co dělá, a důrazně ho pokárat, abychom si byli jisti, že vzalo naše pokárání na vědomí. Jinak je celá naše snaha o výchovu úplně zbytečná

Chválit nebo kárat můžeme jednak spontánní konání štěněte, ale může to být reakce na to, jak štěně provede nějaký náš příkaz nebo povel. První povel, který štěně učíme, bývá přivolání (zavoláme na něj a chceme, aby přišlo). Běžným povelem pak je i „sedni“ nebo „lehni“. Dávat štěněti povely a vyžadovat jejich plnění znamená vyžadovat od štěněte, aby se podřídilo vůli páníčka. Je to ten již dříve zmíněný princip – jsme kamarádi, ale já tady vedu naši smečku, jsem starší, větší a chytřejší, a proto mě budeš poslouchat.

Při povelování čuvače musíme nejdříve zajistit, aby pes „byl na příjmu“. Celá řada páníčků dělá jednoduchou ale zcela zásadní chybu v tom, že psovi dává nějaký povel v momentě, kdy ten je zaneprázdněn jinou činností a vůbec páníčkovi nevěnuje pozornost. Pak je to ale zbytečná námaha, která nikam nevede. Nejdříve je nutné upoutat pozornost štěněte na sebe a navázat s ním kontakt – lidově řečeno dostat ho na příjem. Toho docílíme buď výrazným oslovením, pokud je štěně na vodítku, můžeme mírně trhnout vodítkem a upoutat tak jeho pozornost. Někdy zabere ukázání pamlsku, který štěněti pak dáme, pokud poslechne příkaz. Teprve, když nám štěně pozornost věnuje, můžeme vydat povel.

Rád bych upozornil na to, že poslušnost čuvače by měla být vyžadována na základě příslušnosti k určité smečce, která má svého vůdce. Toto je princip, kterému čuvač rozumí. Pokud zná smečku, zná její pravidla, zná jejího vůdce, respektuje ho a poslouchá ho. Setkával jsem se s případy, kdy mi majitelé čuvačů líčili, jak si pořídili čuvačí štěně, zařídili mu obrovskou oddělenou zahradu, kterou měl jen pro sebe, na ní měl krásnou boudu (někdy i se zavedenou elektřinou, takže když jde čuvač do boudy, tak se mu rozsvítí světlo), na zahradě má přece všechno, co potřebuje, svůj klid, své hračky, svou boudu. A on jenom lítá, ničí vše, na co přijde, a vůbec neposlouchá a už mu jsou 2 roky. Tito lidé nechápali, co se stalo. Že čuvačí štěně si přinesli domů a strčili ho na oddělenou zahradu a tam ho nechali vyrůst bez kontaktu se smečkou – jak se říká jako dříví v lese. Neseznámili ho s novou smečkou, jejími pravidly a jejím vůdcem. Nenavázali ho na sebe. A nyní mají na oddělené zahradě dvouletého čuvače, který nechápe, proč by je měl poslouchat. Nechápe to, protože jsou pro něj téměř cizí lidé, které téměř nezná a nemá k nim vztah. Nežili spolu, nehráli si spolu, nechodili na procházky, nedostával příkazy a nebyl za jejich provedení chválen či kárán. Čuvačí štěně sice potřebuje zahradu a boudu, ale je v podstatě jedno, jaká ta zahrada a bouda je. Hlavně, aby tam s ním byl páníček a dělal s ním smečku.

Byly i situace, kdy mi lidé popisovali, jak si vzali čuvačí štěně, byli spolu, hráli si spolu, krmili ho, hladili ho, chodili spolu na procházky, ale čuvač si stejně dělal, co chce. Ve většině těchto případů došlo k tomu, že čuvač se měl královsky, ale páníček mu nedal jasně najevo, kdo je ten starší a chytřejší z obou kamarádů, a kdo bude tudíž velet a kdo poslouchat. Tyto případy se řeší podstatně jednodušeji než ty první, které vlastně řešení vůbec nemají, protože v těch prvních případech smečka neexistuje. Pokud je ale štěně navázáno na svou smečku, pouze nerespektuje páníčka, nezbývá páníčkovi, než být důsledný a jasně štěněti ukázat, že jeho příkazy se plnit musí. A pokud tak čuvač neučiní, tak mu páníček odepře benefity, které s sebou příslušnost ke smečce nese – nepochválí, nepodrbe, nedá pamlsek nebo na omezenou dobu krmení. Štěně tyto benefity smečky, na které je zvyklé, začne postrádat a většinou se velmi rychle podřídí autoritě vůdce smečky.

Toto jsou pouze obecné zásady, které je nutné dodržovat při výchově čuvačího štěněte. Jejich konkrétní realizace může mít řadu podob. Je třeba i myslet na to, že ne všichni čuvači jsou stejní. Typově máme čuvače více či méně dominantní či submisivní, více či méně samostatné, více či méně sebevědomé, více či méně flegmatické (pohodové) či více či méně akční (živé). A tomu je pak potřeba individuálně přizpůsobit konkrétní kroky.

Resumé k tomu, jak vychovávat čuvače:

- musíme být důslední – nelze jednou něco zakázat a příště z pohodlnosti to nechat projít, nechat být

- musíme být pro čuvače dobře čitelní – používáme poměrně úzký okruh příkazů, pochval a kárání se správnou intonací hlasu, aby štěně mělo okamžitou zpětnou vazbu

- musíme být konzistentní ve svých reakcích – co se jednou zakázalo, je to zakázáno napořád, za co jsme jednou čuvače pochválili, za to ho chválíme pořád

- musíme si být jisti, že naši pochvalu či pokárání štěně vzalo na vědomí

- výchova čuvače je prostě taková mozaika kamínků, které se musí správně poskládat, aby výsledný obraz byl dokonalý. A poměrně často zde hraje roli náhoda nebo něco, co se bezděčně stane, a ono to pak velmi dobře zafunguje. Páníček musí umět improvizovat a využívat situací

Závěrem ještě několik souvisejících poznámek:

- je poměrně výrazný rozdíl, jestli máme doma pouze jednoho, dva nebo tři a více čuvačů. Jeden čuvač je většinou velmi silně fixován na svého páníčka a jeho rodinu. Většinou projevuje velmi silně snahu dostat se do rodiny a stát se její součástí. Navázání jde snáze, protože čuvač nemá jinou alternativu. Tu mu ale skýtá situace, kdy je v rodině další pes nebo další psi.

Pokud čuvačí štěně přichází do rodiny, která již jednoho čuvače má, má to své výhody i svá úskalí. Velmi záleží na tom, zda starší čuvač v rodině je vychován tak, že bude schopen akceptovat dalšího (zná pravidla smečky, zná své místo ve smečce, podřizuje se páníčkovi). Výhledově též na tom, zda do rodiny se psem přichází fenka (do rodiny s fenkou přichází pes) nebo zda k fence přichází fenka (ke psovi přichází druhý pes). Soužití čuvače psa s čuvačí fenkou na jedné zahradě bývá zcela bezproblémové. Jediný organizační problém je oddělení obou na dobu hárání. Relativně dobře funguje i soužití dvou čuvaček najedné zahradě (výhodou je, pokud je jedna starší než druhá o 2 a více roků). Výrazně rizikovější je pak soužití dvou čuvačů psů. V každém případě je zde rozhodující spravedlivá autorita páníčka, který je ten, kdo rozhoduje, kdo je pánem situace a nepřipustí jakékoli rozbroje. Stanoví pravidla soužití a trvá na jejich dodržování, což někdy nemusí být úplně jednoduché. Přesto se páníček musí prosadit a musí to ukočírovat. Z mého pohledu jsou dva čuvači v rodině ideální. V době, kdy je rodina v práci, jsou na zahradě spolu, necítí se opuštění, mohou se vzájemně podporovat. Je zde ale nutná autorita vůdce smečky, rozumné vedení a vyvarování se možných problematických situací (např. při krmení). Vše toto je při rozumném přístupu zvládnutelné. Je možné věnovat odděleně čas jednomu a pak druhému a vytvořit navázání obou na páníčka a smečku.

Pokud máme doma 3 a více čuvačů, máme regulérní čuvačí smečku, která si značnou část dne žije svým životem. Je poměrně obtížné docílit u všech psů smečky takové navázání na páníčka, jako když máme doma pouze 1 psa. Je zde totiž více alternativ – čuvači se mohou navázat navzájem na sebe, vzájemně se podporují a páníčka a jeho rodinu až tak úplně k životu nepotřebují. Není dostatek času, aby páníček mohl trávit delší dobu s každým psem odděleně a mohl se pokusit o navázání. Individuální přístup a individuální skamarádění se je složitější. A když se o to páníček s jedním ze svých psů pokusí a vezme si ho na víkendový výlet ve dvou, může se stát, že po příjezdu domů zjistí, že tento nápad se zbytku smečky vůbec nelíbí a že to dá psu, který byl na výletě, pěkně sežrat. Je výrazně složitější prosadit se ve smečce jako vůdce a zajistit, aby páníčka respektovali opravdu plně všichni členové smečky. Prostě - je zde mnoho vztahových alternativ a čím je jich více, tím je složitější zajistit si plné vedení smečky

- je nerozumné chovat se k čuvači jako k dítěti. Na čuvače musíme po čuvačím, některé lidské projevy chování nechápe a nerozumí jim. Pokud se k němu budeme chovat tak, jak se k němu běžně chovala fena-máma nebo jeho sourozenci, jak se k sobě chovají čuvači ve smečce, bude dorozumění s ním podstatně jednodušší

- je potřeba si dopředu rozmyslet, co všechno bude muset můj čuvač zvládat, a pomalu ho tomu ještě jako štěně začít učit. Učení dávkujeme přiměřeně jeho fyzickým schopnostem a pomáháme mu při tom. Pokud bude můj pes se mnou muset jezdit autobusem nebo vlakem, začneme ho brát do autobusu/vlaku již ve věku 4-5 měsíců. Bude-li muset pravidelně chodit do města mezi spoustu lidí a aut, opatrně ho tam začneme brát (při dodržení všech bezpečnostních pravidel). Docházejí-li k nám časté návštěvy, do 4 měsíců věku ho seznámíme s okruhem lidí, které chceme, aby bez problémů akceptoval a zvykl si na ně. Budeme-li ho v budoucnu brát s sebou na návštěvy přátel, do restaurace a podobně, začneme ho tomu přivykat opět ve věku 4-5 měsíců. Má-li pracovat u oveček, vezmeme ho k ovečkám na první okouknutí přibližně na půl roce, na roce s ním zahájíme ovčácký výcvik. Chceme-li, aby náš čuvač byl neúplatný hlídač, zamezíme kompletně nežádoucímu styku s cizími lidmi (žádné hlazení od cizích lidí, žádné krmení pamlsky odcizích lidí a podobně). Je důležité dopředu si promysleti, co všechno náš pes musí zvládat, a učit ho tomu již jako štěně – vždy s přihlédnutím k jeho fyzickým schopnostem a za dodržení zásad bezpečnosti. Každý společně úspěšně zvládnutý úkol, každá společně prožitá situace podporuje vzájemnou důvěru a posiluje vzájemný vztah s páníčkem