Svet-Stranek.cz
slovenský čuvač - výchova a výcvik
Chovatelská stanice Jizerský les

Práce slovenského čuvače u stáda ovcí – historie a současnost:slovenský čuvač - výchova a výcvik

Práce slovenského čuvače u stáda ovcí – historie a současnost

Práce slovenského čuvače u stáda ovcí - historie a současnost


Chov plemena statných bílých pasteveckých psů dnes nazývaného slovenský čuvač je spojen s historií valašského pastevectví,jehož prvopočátky spadají do 2. století našeho letopočtu. Tehdy na jižních svazích Karpat, na území dnešního Rumunska, byla založena Valachie. Tamější rolníci a pastýři převzali velení od vojenských vysloužilců valašského původu.Převzali jejich řeč a tzv. valašské zřízení osvědčené při hlídání hranic zapomocí psů. Od 4. století dochází ke strategickému osídlování karpatské hranice přes Tatry a Beskydy až po Ostravu strážným a pasteveckým valašským lidem.Valašské vesnice měly výsadní zřízení s právem pasení ovcí a placením daní ve formě sýra. Statní bílí psi Valachů se výrazně lišili od ostatních psů.Oblast výskytu valašských vesnic představuje prakticky celou severní polovinu Slovenské republiky – od hranic s Ukrajinou až k hranicím s Českou republikou. V České republice zahrnuje dnešní Moravskoslezský a Zlínský kraj a též jihovýchodní část Olomouckého kraje. Výraz čuvač patří dle bádání rumunských vědců do valašsko-salašnické terminologie a je plemenným označením valašských psů na Slovensku.

Z dochovaných pramenů (kniha Slovenský čuvač, autor: Dušan Barlik a kol., fotografie, svědectví pamětníků) víme, že slovenský čuvač byl od pradávna zvyklý na ovce. V dobách minulých se naučil respektovat vedoucí postavení ovčáka a stal se jeho pomocníkem při práci se stádem.Vychovat z čuvačího štěněte psa-pomocníka ovčáka si vyžadovalo přibližně 2 roky usilovné práce. Štěně bylo od 3-5 měsíců chované při ovcích a jehňatech.Nejlépe bylo nechat v tomto věku štěně napodobovat chování mámy-feny. Pokud to nebylo možné, ovčák vzal hned radši dvě štěňata a systémem pochval a kárání je vychovával a cvičil k práci u ovcí. Prvotní byla výchova k základní poslušnosti – chůze a běh u nohy na vodítku i bez vodítka, lehni, sedni, vstaň, ponechání na místě, přivolání. Štěně se ale zároveň učilo pracovním úkonům ustáda – plazení (důležité při pasení plachých zvířat), vysílání dopředu za ovcí, co vybočuje ze stáda, hlídání hranice pasení, obíhání stáda, uchopení ovce nad patním kloubem a její zadržení, skok přes ohradu, předstoupení psa dočela stáda a strážení čelní hranice, obrácení stáda do protisměru, štěkání na rozkaz, vyhledávání zatoulaných zvířat a oznámení štěkotem jejich nalezení.Toto byly hlavní úkoly, které čuvač jako pomocník ovčáka běžně zvládal. Základem pastýřské práce byla součinnost pastýře a dobře vycvičeného čuvače (uvětšího stáda pak většinou dvou či více čuvačů).

V praxi pak práce čuvače u stáda jako pomocníka ovčáka (bači) někdy v polovině minulého století zahrnovala především:

* vyvedení ovcí z košáru (tzv. teryk). Pes skočí do košáru zadní stranou, jakmile se ovce obrátí směrem k východu z košáru, pes skokem košár opět opustí a pomáhá ovčákovi při levé straně vrat ve směru pochodu stáda.  Ovčák stráží pravou stranu a usměrňuje stádo, aby se netlačilo. Náraz do pravého boku ovce by jí mohl způsobit potrat. Vyvedení z košáru se vydařilo, když se stádo ubírá na pastvu spořádaným průvodem – krokem.

* ovládání a hlídání stáda při cestě na pastvu a zpět. Tato práce zabrala denně 2-3 hodiny podle místních poměrů. Bača stádo vede a psi mu pomáhají (nadhánět stádo zezadu není důstojné pro člověka). V plné sestavě má ovčák u sebe psa „stádnika“, který hlídá i levou stranu stáda. Tento pes musí dávat pozor při vyhýbání se a obcházení vozů (v dnešním dopravním ruchujiž asi nemyslitelné).  Na pravé straněmá psa „bočka“, který hlídá, aby se ovce nezdržovaly pasením na mezi či v příkopě. Pro tuto práci se velmi dobře osvědčili především fenky. Zadní stranu hlídá strážní pes „strežar“ nebo „stražiar“. Někdy mívalo stádo i 1500 ovcí, ovčák jel na koni, aby neztratil přehled, a celé stádo ovládal s pomocí několika čuvačích pomocníků.

* zabočení na cestu nebo z cesty. Ovčák je vždy v čele ve vnitřním oblouku zabočení stáda. Přechod na cestu bývá spojen s přechodem můstku (například z pole na cestu nebo zpět). Ovce v posledních řadách si obvykle chtějí zkrátit cestu řezáním zatáčky a přeskakují příkop nebo strmou mez vedle můstku a mohou se poranit.

* rozvinutí stáda na pastvině, zapasení. Stádo se dobře pase pouze v rozvinuté formě. Ve sraženém houfu mají ovce hlavy nahoře, nepasou se, jsou připraveny k útěku. Když vidí klidně kráčejícího ovčáka se psem nebo psy daleko po bocích, uklidní se, stádo se rozvine a zapase.

* udržování správně rozvinutého stáda a vracení oddělených ovcí zpět do stáda. Udržování správně rozvinutého stáda je otázkou vycvičenosti psů. Vždy se ve stádu najde ovce, která se oddělí a pomůže jen klidný zákrok psa, který ji poklidným poklusem přižene zpět tak, aby se zbytek stáda neplašil.

* hlídání meze.  Stádo rozvinuté do šířky postupuje po pastvě ve tvaru půlměsíce. Po spasení jednoho pásu v šířce záběru stáda se stádo nasměruje na další pás. Mez, kam již ovce nesmějí, hlídá čuvač, který je zde odložený nebo zde pobíhá. Čuvač hlídá též, aby se ovce nedostaly na mokré pozemky. Důrazné hlídání si též vyžadují sousední zemědělské plodiny. V těchto případech se čuvač osvědčil jako velmi spolehlivý hlídač. Nejzodpovědnější je pasení na úzkých pastvinách podél strží a podobně, kde pes musí osvědčit svou samostatnost. Ostražitý pes nedovolí stádu přiblížit se do těchto nebezpečných míst. Bez toho, že by poplašil celé stádo, odvádí ohroženou řadu ovcí od nebezpečného místa.

* sražení do houfu. Když je třeba ovce pochytat nebo nějakou ošetřit, sežene čuvač na povel „dokola“ ovce do houfu.

* návrat z pastviny do košáru (redyk). Napasené ovce se vrací do košáru. Je daleko těžší zastavit vracející se stádo než stádo, které z košáru odchází. Vraty košáru musí stádo projít volně a bez tlačení.

V roce 1971 se konala ve Vizovicích soutěž v ovládání stáda pomocí psů. Na základě získaných zkušeností z této soutěže se ministerstvo zemědělství rozhodlo uspořádat v Nivnici v roce 1973 mistrovství republiky v ovládání stáda na pozemku o rozměru 450x120 m. Stádo čítalo 200 na sebe zvyklých ovcí.  Soutěžící museli splnit následující úlohy:

- vyvedení ovcí z košáru. Stádo má vyjít pokojně z košáru, pes skočí přes ohradu do košáru nebo štěká u zadní stěny košáru

- vedení stáda na cestu. Ovčák jde v čele stáda, stádo jde v houfu širokém 3-4 m (pes zabezpečuje stanovenou šířku postupujícího houfu), po ujití vzdálenosti asi 50 m odbočují doprava

- obrácení stáda na komunikaci do protisměru. Stádo postupuje v původním směru z předcházející úlohy a po 5 – 90 metrech ho ovčák nebo pes zastaví. Ovčák se přesune na druhý konec stáda a ujme se jeho vedení v protisměru.

- obcházení vozidla. Stádo se zformuje do úzkého proudu a v rámci komunikace se vyhýbá za pochodu protijedoucímu vozidlu. Pes nebo psi hlídají prostor v linii mezi stádem a vozidlem.

- odbočení stáda z komunikace do prostoru mezi dvěma kulturami. Stádo odbočí z komunikace v pravém úhlu doleva a postupuje 8 m úzkým prostorem, po jehož obou stranách roste kukuřice. Úlohou psa je hlídat obě strany stáda a během průchodu zamezit poškození sousedních porostů.

- přechod stáda přes most. Stádo se ještě více zúží a projde po improvizovaném mostě širokém 4 m. Za pomocí psa stádo odbočí na most a pokojným krokem ho přejde.

- rozvinutístáda a zapasení

- odvedení stáda z pastvy a zavedení do košáru

 

Při každém úkolu se hodnotila především přesnost a klid provedení. Důležitá byla rozhodnost ovčáka při řešení mimořádných situací, srozumitelnost jeho povelů a ovladatelnost psů. Stádo se nesmělo pustit do cvalu, nesmělo se splašit. Při soutěži se zjistilo, že k ovládání stáda 200 ovcí jsou potřební psi na horní hranici středního typu. Používání malých psů je týráním.

 

Slovenský čuvač Princ od Bielych lipicanov se na tomto mistrovství umístil na   2. místě. První a třetí místo obsadili němečtí ovčáci.

 

Dobové fotografie i výpovědi pamětníků dokazují, že slovenští čuvači byli v minulém století využíváni jako pomocníci ovčáků při manipulaci s početnými stády ovcí. Z dochovaných fotografií je zřejmé, že čuvači vykonávali všechny výše popsané činnosti. Pracovali s ovcemi, které znali, a ty na ně byly z každodenního kontaktu zvyklé. Šlo o souhru práce ovčáka, jeho čuvačů a stáda ovcí. Čuvači stádo nejen hlídali, ale aktivně s ním dle povelů ovčáka manipulovali. Z dnešního pohledu vykonávali práci jak ovčáckých, tak pasteveckých psů. A byli v této práci mistry.

 

Bohužel ovčácko-pastevecká tradice využívání slovenských čuvačů v 70. - 90.letech minulého století zapadla. Výrazně se snížily počty chovaných ovcí. Čuvači se v menší míře používali pouze k hlídání prostoru, byli přitom uvazováni a nemohli se volně pohybovat. Zcela se vytratila spolupráce ovčáka-psů-stáda. Až v posledních letech se několik čuvačů vrátilo k ovcím a – obrazně řečeno – se tak snaží navázat na zašlou ovčáckou slávu svého plemene. Problém je v tom, že je pouze několik čuvačích jedinců,kteří žijí a pracují u stáda ovcí tak, jak tomu bývalo v dávné minulosti, kdy Československo „neznalo border kolie“ a někdo práci u stád ovcí vykonávat musel. Drtivá většina čuvačů jsou dnes rodinní psi, kteří se s ovcemi za celý život vůbec nepotkají.

 

V posledních letech přibývá nadšenců, kteří se věnují sportovnímu pasení. Je mezi nimi i několik majitelů slovenských čuvačů. Jezdí se svými psy k ovcím a pod vedením instruktorů se snaží zjistit, zda právě jeho čuvač má v sobě něco z pohaslé ovčácké tradice. Sportovní pasení je dnes rozděleno na tzv. collecting style a tradiční styl. Vévodí mu border kolie – rychlí a hbití psi, kteří pracují „na dálku“, jsou neskutečně stádem fascinováni a nevadí jim, že pokaždé pracují s jiným stádem. Pracuje se s výrazně menšími stády, než jaká vodili před půl stolením čuvači na Slovensku. Zapadl požadavek na klidné vedení stáda a pohodu ovcí, na což se v minulosti kladl velký důraz. Ovce byla cenná a jejímu zranění nebo třeba potratu zabřezlé ovce se předcházelo.  

 

Čuvači pasou tradičním stylem. Pohybují se v těsné blízkosti za ovcemi, někdy i mezi ovcemi. Jsou klidní a ovce si po nějakém čase na jejich klid zvyknou a chovají se klidně. Čuvači jsou zdatní rutinéři. Po čase si zvyknou na každodenně se opakující úkony a dovedou v nich být mistry, kteří vše zvládají v klidu a s nadhledem. Jsou zvyklí na svého ovčáka, na své ovečky, které mají po určité době „přečtené“, a na prostředí, které znají. Proto jim nemusí zrovna vyhovovat střídání stád, měnící se místa pasteveckých akcí a měnící se prostředí a lidé - ale to je přesně to, co se v dnešním sportovním pasení běžně děje.  Jede se na akci, kde je spousta cizích lidí a psů, ovčák nutí svého čuvače, aby vedl v neznámém prostředí stádo, na které čuvač ale není zvyklý a necítí k němu vztah.  Ovce navíc před tím vedl jiný pes a ony mohou očekávat jiné chování psa, než je chování vůči ovcím poměrně galantního čuvače. To vše pak nepůsobí na čuvače zrovna motivačně.  Je to diametrálně odlišná situace od té, ve které čuvač v minulém století spolehlivě odváděl práci neocenitelného pomocníka ovčáka.

 

I přes výše zmíněné výhrady jsou dnes akce sportovního pasení jedinou významnější možností, jak dostat ve větší míře slovenského čuvače k ovcím, ke kterým od pradávna patřil. Je nutné, aby se těmto podmínkám přizpůsobil a zvykl si. Pouze tak je možné zachránit či obnovit něco z ovčácké tradice slovenských čuvačů. Dnes se sportovní formě pasení věnuje v České republice přibližně 15 čuvačů – a to na různých úrovních od úrovně ZVOP/NHAT po IHT-TS3. V jedničkových trialech nastupuje 6 čuvačů. Lze říci, že vše je teprve na počátku. Ovčácké aktivity podporuje v České republice Spolek chovatelů slovenských čuvačů, který má pro rok 2015 i svého prvního klubového mistra v pasení. Je škoda, že Klub chovatelů slovenských čuvačů v ČR ani Klub chovatelů slovenských čuvačů v SR se zatím k podpoře pasení slovenských čuvačů nepřipojily. Jejich aktivita na tomto poli by byla vítaná.

 

V posledním říjnovém týdnu roku 2015 se v Načešicích konalo 1. mistrovství FCI tradičních plemen v pasení. Trialu v kategorii TS1 se zúčastnilo 5 slovenských čuvačů a všichni soutěž dokončili, což nebylo u ostatních plemen samozřejmostí. Další tři čuvači složili v rámci tohoto pasteveckého víkendu zkoušky ZVOP.

 

V březnu2016 v Načešicích proběhla ovčácká neděle, kde si – kromě tradičního tréninku stálých účastníků - 5 mladých slovenských čuvačů poprvé zkusilo, jak se pasou ovce. Ovčácké akce pro slovenské čuvače pořádané skupinou nadšenců z řad majitelů čuvačů a zaštítěné Spolkem chovatelů slovenských čuvačů budou probíhat po celý rok 2016 přibližně 1x za měsíc – a to v Načešicích a v Martínkovicích u Broumova (seznam akcí je uveřejněn na stránkách Spolku chovatelů slovenských čuvačů). Vše vyvrcholí v posledním říjnovém týdnu, kdy se v Načešicích bude konat 2. mistrovství FCI tradičních plemen v pasení.

 

Čas od času se objeví názor, že slovenský čuvač je pastevecké plemeno a ve sportovním pasení ovčáckých plemen nemá co dělat. Jsou to názory lidí, kteří si někde přečetli nějakou obecnou poučku a neseznámili se s historií slovenského čuvače. Kdyby si dali čas a problematice slovenského čuvače se zodpovědně věnovali, zjistili by, že čuvač byl využíván jak jako ovčák, tak jako pastevec. A byl to právě on, který byl v minulosti nejčastěji využívaným plemenem pro práci u ovcí v oblasti od Beskyd přes Tatry až po slovensko-ukrajinskou hranici. Upírat mu účast na ovčáckých akcích může pouze ten, který o tomto plemenu jen velmi málo ví. Bohužel je ale dnes obecným faktem, že lidí, kteří málo vědí, ale mají moc a rozhodují, je hodně.

 

Zpracováno s použitím knihy Slovenský čuvač, autor: Dušan Barlik a kol., vydané v Bratislavě v roce 1977