Svet-Stranek.cz
slovenský čuvač - výchova a výcvik
Chovatelská stanice Jizerský les

Čuvač v dospělosti:slovenský čuvač - výchova a výcvik

Čuvač v dospělosti

4. Čuvač v dospělosti

 

Čuvač zpravidla dospívá ve věku dvou let. Je to individuální – některý čuvač je dospělý na dvou letech, některý třeba až na třech. Většinou je příchod dospělosti doprovázen celkovým zklidněním psa, uvědoměním si své pozice ve smečce a akceptací své pozice. V této době jsou snahy o získání lepšího postavení v hierarchii smečky stále méně a méně časté. Čuvač začíná být spokojený i s podřízeným postavením, pokud cítí, že je s ním zacházeno dobře a spravedlivě. I v podřízeném postavení může prožít spokojený čuvačí život.

 

S tím, jak dospívá, je z jeho chování více a více patrné, že si uvědomuje příslušnust ke své smečce a že jí projevuje oddanost. Tento jeho postoj nemusí být v době puberty a dospívání až tak markantně zřetelný. Často se zvýrazní až v době mentální dospělosti, po té, co si čuvač definitivně uvědomí, kam patří.

 

Dospělý dobře vedený čuvač je sebevědomý a vyrovnaný pes s vlastním názorem, což se někdy může jevit jako určitá tvrdohlavost. On si v sobě utváří od dětství přes pubertu až do momentu dospělosti jakýsi systém pravidel, kterými se řídí. Od dětství se učí, co je správně a co ne. Učí se kontaktem s ostatními členy své smečky, učí se v podstatě zvykem. Je fantastický rutinér, kterému někdy trvá déle, než něco pochopí a zažije, ale když se tak stane, tak si to dlouho pamatuje, řídí se tím a také to vyžaduje (pokud si zvykne, že se ráno pravidelně chodí na procházku, čeká každé ráno, kdy se na procházku půjde). Zmíněný systém pravidel je pro něj vnitřní jistota, kterou ke svému životu potřebuje. Pokud je od smečky odříznut a nemůže si svůj systém pravidel tvořit v kontaktu se smečkou, vytvoří si na věci kolem sebe svůj ničím nekorigovaný názor, který se ostatním ale vůbec nemusí zamlouvat. V dospělosti pak může být těžké jeho názor radikálně měnit a může to znamenat řadu tvrdých konfliktů mezi pánem a čuvačem. Proto je nutné sžít se s čuvačem v době, kdy je štěně, vychovávat ho v době, kdy je štěně, a zabránit tak preventivně dopředu možným problémům v dospělosti, jejichž řešení pak může být složité.

 

Měnit zvyky dospělého čuvače nebývá úplně lehké a trvá to určitou dobu. Velké životní změny nese většinou těžce a dlouho se s nimi vyrovnává. Změna pána, změna smečky nebývá pro něj vždy jednoduchá. Mimochodem – to byl jeden z hlavních důvodů, proč pokusy používat čuvačů jako služebních psů v armádě, které v minulosti proběhly, nebyly úspěšné. Čuvač – kromě jiného - nesnášel neustálý koloběh lidí okolo sebe, který byl v armádě běžný. Neuměl si zvykat na stále se střídající páníčky a nové smečky. Velmi zjednodušeně můžeme říci, že zásadní rozdíl mezi německým ovčákem a slovenským čuvačem ve vztahu k člověku je ten, že německému ovčákovi bývá většinou jedno, kdo drží konec vodítka, hlavně, že tam někdo je. Čuvač zkoumá, kdo ten konec vodítka drží a nechápe, proč by ho měla držet cizí osoba a proč by tu cizí osobu měl poslouchat. On má přece svého pána a svou smečku.

 

Dospělý dobře vychovaný čuvač je ideálním psím kamarádem téměř pro všechny. Je věrný páníčkovi a smečce a v případě ohrožení je instinktivně brání. Je to ideální společník, který žije svůj život se svou smečkou a po boku svého pána. Je rád, když se aktivit svého pána může účastnit (je vhodné, aby čuvač a pán měli společnou alespoň nějakou aktivitu) a ochotně ho doprovází kdykoli a kamkoli. Miluje výlety a turistiku.

 

Soužití dospělého čuvače a ostatních domácích zvířat bývá bezproblémové, a to zvláště pokud mezi nimi čuvač od štěněte vyrůstal. Bezproblémové bývá i soužití dvou čuvačů nebo i více čuvačů. Čuvač-pes respektuje feny a soužití čuvače-psa s čuvačkou-fenkou bývá absolutně bezproblémové. Rizikovější je kombinace soužití dvou čuvačů-psů (mohou se vůči sobě chovat dominantně), protože jejich soutěžení o vůdčí postavení může přerůst ve vzájemný souboj o vedení smečky. Nemusí to být ale pravidlem. Ze života známe jak případy, kdy dva psi-čuvači spolu bez problémů žili na jedné zahradě ke spokojenosti všech, tak případy tvrdých soubojů o vedení smečky mezi dvěma čuvači-psy. Je to individuální, záleží na povahách konkrétních psů a na schopnosti páníčka dostát své roli vůdce smečky, který bitky nepřipustí.

 

Vůči cizím psům jsou dospělí čuvači-psi poměrně nesmlouvaví a dominantní. Očekávají, že se jim cizí pes podřídí, v případě náznaku odporu pak útočí. Jak jsem již ale zmínil, čuvači-psi jsou „gentlemani“, respektují i cizí feny a nenapadají je.

 

Vůči cizím zvířatům (kromě psů) je čuvač ostražitý a má tendenci je vyhánět ze svého pozemku nebo zahrady pryč. Není však zcela obvyklé, aby čuvač cizí zvířata nebo lesní zvěř přímo lovil. Není vyložený lovec, většinou se snaží pouze zahnat nebo prohnat. A jsou i čuvači, které lesní zvěř téměř nezajímá.

 

I v dospělosti je nutné čuvače usměrňovat, vést a cvičit. Navazujeme na to a pokračujeme v tom, co jsme začali, když byl náš čuvač malý a když rostl. Výchovou a výcvikem můžeme stále do jisté míry ovlivňovat jeho povahu (podrobněji popsáno v závěru kapitoly 3. J. o socializaci čuvače), i když je to již podstatně složitější a výsledky jsou skromnější než v době, když byl malý.

 

Ideálním bydlením pro dospělého čuvače je zateplená bouda na zahradě u domku, na které se může volně pohybovat. Zahradu a dům považuje za své teritorium, které hlídá.