3. I. Páníček se musí chovat jako vůdce smečky
Pro bezproblémové soužití s čuvačem je nutné, aby pes co nejdříve poznal hierarchii smečky a začal se podřizovat vůdci smečky.
Velmi zjednodušeně vzato – vůdce smečky se v přírodě stará především o potravu a bezpečí členů smečky. Může být dosti těžké starat se o bezpečí někdy i padesátikilového dospělého čuvače. Situace je však jiná, pokud máme čuvačí štěně. Páníček jako vůdce smečky se musí postarat o bezpečí štěněte a ochránit ho před možným nebezpečím. V úvahu přichází nejčastěji útok většího psa, ale ve městě může jít i o chování lidí, které čuvačí štěně může děsit a ono je považuje za útok, nebo může jít o střet s nějakým dopravním prostředkem – auto, moto, kolo. Čuvačí štěně má ve vůdce smečky důvěru, o kterou ale vůdce smečky přichází v případě, že se štěněti něco stane. Když se štěně přesvědčí, že pánovi nemůže důvěřovat, tak proč by ho pak ale mělo poslouchat?
Čuvač většinou dospívá až ve věku 2 let (někdy i později), kdy získá sebevědomí a důvěru sama v sebe.
S druhým atributem „potrava“ je možné dobře pracovat tak, aby čuvačí puberťák pochopil, kdo je vůdcem smečky. Již dříve zmíněnou zásadu „něco za něco“ – v našem případě pamlsek za provedení příkazu a žrádlo po cvičení jako odměna je možná rozvíjet dále. Je třeba si však uvědomit, že aby něco jako odměna působilo, není možné, aby to bylo trvale dostupné. Je proto nutné po každém krmení odstranit zbytky žrádla (na rozdíl od vody, která musí být psovi dostupná bez pardonu vždy). Co pes sežere v době krmení, to má, zbytek se musí odstranit. Žrádlo není něco, co automaticky „vyroste v misce“ každý den. Pes musí pochopit, že žrádlo obstarává vůdce smečky a na něm závisí, jestli smečka půjde spát hladová, nebo ne.
V momentě krmení psa můžeme toto jeho přesvědčení posílit i tím, že mu při krmení misku držíme v ruce v přijatelné výšce nad zemí (čím výš, tím je krmení pro psa méně pohodlné a tím více si uvědomuje, od koho krmení závisí), nebo ho krmíme z ruky. Teatrální chování typu – podívej, já ti dávám, tak si toho považuj – pes většinou pochopí.
Je též vhodné (musí se to dělat již od momentu, kdy si štěně přivezeme od chovatele domů) zvyknout štěně na to, že mu páníček může „sáhnout do misky“ a ono to musí strpět. Vůdce smečky rozhoduje o žrádle, a tudíž může do misky kdykoli sáhnout – to je privilegium vůdce smečky (varuji však před tím, aby toto bylo praktikováno s odrostlým nebo dospělým psem, který k tomu od malička nebyl veden, nebo aby to dělal někdo jiný než vůdce smečky).
Šikovné zacházení se žrádlem má tím větší efekt, čím je pes žravější. Ne všichni psi jsou „závisláci“ na žrádle, tam pak se očekávané efekty (tj. podvolování se vůdci smečky za to, že obstarává potravu) nedostavují. Pokud se však zadaří, je to takové malé vítězství zadarmo.V podstatě s minimálním úsilím a riziky zvládám svého psa.
Z mnoha důvodů je vhodné zvykat psa na to, že musí strpět, když mu páníček dělá něco nepříjemného. Pozor – nemyslím tím v žádném případě týrání psa! Měl by však strpět nebolestivé ale třeba nepříjemné zatahání za packu, za ucho, za ocas, za chlupy, sáhnutí do tlamy, na břicho či na zadek nebo stehna. Jednak tím psa učíme, že vůdce smečky mu může udělat něco nepříjemného (ne však bolestivého!) a on se musí podřídit a strpět to, a jednak ho tím připravujeme na návštěvu lékaře, který ho bude muset někdy prohlédnout, na kontakt s dětmi, které jsou někdy zbrklé, na účast na výstavě a podobně.
Doporučuji též držet se obvyklých pravidel, jako jsou:
* psa nikdy nepřekračuji, trvám na tom, že jsem vůdce smečky a pes, pokud mi leží v cestě, se musí zvednout a odejít mi z cesty. Pes – vůdce smečky – jiného psa, který mu leží v cestě, také překračovat nebude
* psovi nedovolím, aby si sedal na mé místo, do mého křesla, na můj gauč. Pokud chce, může ležet vedle mého křesla nebo gauče na zemi
* nedovolím psovi, aby dával hlavu výš, než jsem já. Stále by se měl na vůdce smečky dívat směrem nahoru a ne ho mít pod sebou
* nepouštím psa prvního do dveří, pěkně si počká, až projde šéf smečky
* z mého chování je patrné, že já jsem ten, kdo rozhoduje. Jeden malý příklad za všechny – pes se přijde podrbat. Podrbu ho, proč ne, když je hodný. Ale já rozhodnu, kdy skončím. Ukážu mu, že já drbu jen tak dlouho, dokud se mně chce, pak to ukončím a dám psovi volno. Nedopustím, abych psa drbal tak dlouho, že on už je z toho otrávený a v průběhu drbání se sebere a odejde
